Tak
jsme se opět sešly u Kukače....Už mám jedno „áčko“, tak jsem nechtěla přijít o
další plkání, tvoření, prostě bytí s hoplkama, které jsou naladěni na
jednu vlnu, která je překvapivě spojila ze všech koutů republiky. Vlna jménem
scrapbooking.
Letos
jsme vytvořily pouze komorní sestavu, a to: astala, Helge, Pampeliška, Tap a
Vonver. S milovanými přívěsky: Honza, Kuba, Max, Terezka a Vítek.
Navzdory
plánu vyrazit v 10:00 jsme vyjeli z Olomouce až v 10:30. Manžel
totiž zapomněl vynést odpadkové koše, které by jistě v tom vedru pro nás
na neděli připravily voňavé překvapení, a tak se zbytečně musel z auta
vracet.
První
cíl: Brno. Víťa usnul hned po vjezdu na rychlostní silnici. Ani „letištní
plocha“ před Vyškovem ho naštěstí nevzbudila. Brnem jsme projeli v pohodě,
bez kolon a mířili na Rosice. Nechtěli jsme riskovat kolony na D1, a tak že si
projedeme Třebíč, Telč a hrozbu budoucího bydlení: Náměšť nad Oslavou.
Druhý
cíl: oběd. Za Rosicemi se Vítek vzbudil a zvolila jsem tedy strategii rychlého
nalezení místa k jídlu a možnosti přebalení syna. Za krátkou chvíli jsme
dorazili do Náměště nad Oslavou a rozhodli jsme se, že to je to pravé místo
k osvěžení se. I ejhle, objevila se na trase cedulka: Hotel Restaurant Bar
Monaco.
Co vám
mám povídat....Zastavili jsme na parkovišti. Peťa sbalil navigaci, schoval
notebook, zavřel okýnka u auta a já sbalila pití, jídlo, malýmu čepici,
vysvobodila Víťu z autosedačky, zamkli jsme auto a šli. No 5 minut jsme
skákali kolem auta, než jsme mohli vyrazit směr Hotel RESTAURANT Bar Monaco. A
že se posadíme venku (bůh ví, zda se vevnitř třeba nekouří). Manžel odchytil
vrchního s dotazem, zda náhodou k těm proutěným křesílkům na terase
by nebyla i dětská jídelní židlička. Vrchní se na nás pobaveně koukl a pravil: “My
tu ale nevaříme.“ Manžel se tedy ještě zeptal, proč mají v názvu
„restaurant“, když nevaří. Na odpověď ovšem vrchní nebyl asi dost erudovaný.
Naštěstí to nebyl žádný blbec a poradil nám Motorest Na Vyhlídce 2km směr
Třebíč.
Usadili
jsme Vítka do autosedačky, manžel vytáhl navigaci, otevřel okýnka u auta,.....trvalo
nám to méně než 5 minut, naštěstí.
K motorestu
jsme dojeli s hladem ještě na uzdě. Motorest byl víceméně čistý, k mé
radosti nekuřácký, obsluha ochotná a milá, toalety příjemné, přebalovací pult
k dispozici, jen bych očekávala u umyvadla mýdlo. Teda doplněný dávkovač
na tekuté mýdlo, ale lidi, nemůžeme mít vždy vše!
Restaurace: menu Kč 69,- s polévkou, což
je dle mého názoru slušná cena. Manžel volil opět vlastní cestu: guláš se
šesti, ja. Moje volba padla na menu, neb obsahovalo vývar a kuřecí prsa se
sýrem, šunkou (pardón, salámem) a smetanou a jaksi zapečené. Dle mého názoru to
mohl jíst i náš syn. Polévka byla dobrá s nudličkami, kuřecím masem a občas
i hrášek a mrkvička. Slané tak akorát. Druhé byl ovšem oříšek. Brambory se
daly. Maso bylo obalené v čemsi, co teda asi mělo obsahovat tu smetanu a
na povrchu toho čehosi byl salám a sýr. Maso jsem tedy musela vypreparovat
z obalu, abych jej mohla podat Víťovi. Ale jinak chuťově to nebylo vůbec
špatné. Vítek si neodpustil u oběda svoje prskání, naštěstí s prázdnou
pusou.
Třetí
cíl: a) Řípec b) zastávka k odpočinku. Nakonec vyhrála varianta b), neb po
obědě v motorestu Vítek sice usnul, ale probudil se dřív, než
v Řípci. Krom toho byl umrčený, tak jsme zastavili u benzinky. Peťa
rezolutně prohlásil, že musí mít nanuk, tak jsme si sedli ke stolečku se
slunečníkem a Vítkovi roztáhli deku, aby se i on protáhl.
Konečný
cíl: Řípec. A tož jsme konečně dorazili do cíle. Dostali jsme občerstvení,
pohoštění a měla jsem tu čest shlédnout Kukač journal 2012, který byl prostě
dokonalý:) Počkaly jsme na Verču, ať jedeme všichni a mohly jsme vyrazit.
Kulturní
vložka: nevím, zda psát y nebo i, když s námi byla naše drobotina z 80%
tvořena muži. Budu se teda držet zlatého pravidla: ženy mají přednost.
V koloně
jsme dojely k rybníčku. Tap hned zaměstnala mého muže přivazováním
provázku – šňůry na prádlo. Ovšem netušila, že takto mého nosiče zavazadel odláká
na dobu delší než krátkou! Ono se to totiž musí zavázat pořádně, aby těch pár
hadříků ze šňůry nespadlo. Tím pádem provázkem málem přeřízl ty chudinky
stromky, jež měly tvořit podpěru. (zrovna se ptám manžela, jak se jmenují „ty
tyčky, co drží šňůru na prádlo“ a on na to:“Nevím, si to vygoogli...“)
Když
jsme se ubytovaly a manžel sestavil deux ex machina – cestovní postýlku,
dostaly jsme se k večeři. Masíčko bylo výborné a i Vítek dostal svoji
dětskou porci. Tímto Tap ještě jednou děkuji!
Čas
neúprosně běžel a nadešel čas spát – aspoň pro naše miminko. Zaúkovala jsem
manžela, ať si užívá uspávání dítěte, já mám relax-tvořivý víkend. A my se
pustily do kecání. Ovšem vedro a daleké cesty nás unavily, takže jsme to
zabalily a šly spát.
Ráno
nás probudily děti. Už si nepamatuji, do začal první „povídat“, ale holt děti
jsou děti. SMSkou jsem probudila manžela, neb ten spal na samotce. To kvůli
chrápání ;) Po přebalení, převlečení a nakapání kapiček Vigantolu jsme dorazili
k připravenému snídaňovému stolu. Děkuji hoplky!
Tap nám
připravila několik super překvapení. Stírací losy, které každý vyhrával!!!!
Měla jsem šťastnou ruku a vytáhla jsem Scrabble a Ochranný oděv a Peťa si
vytáhl Večeři v asijském stylu a Okružní jízdu kolem rybníku. Ceny jak se
patří!
Poté
vytáhla zlaté papíry, kdy jsem si během plkání chtěla zkusit něco netradičního.
Měla jsem kolem sebe odbornice, které mi mohly vždy radou pomoci. Zmačkala jsem
zlatý papír, potiskla Staz-Onem, přilípla obrázek, který bych nikdy nikam nepoužila.
No chyba byla natisknout razítko na roh. Zcela jsem to pokazila a tak, že to
zakryji ručně vytvořenými růžičkami. Nějak jsem to ušmudlala, nalepila. Chtělo
to ale ještě něco. Takže jsem zlatý papír pocákala „Draky“ – alkoholovými inkousty,
abych nějak docílila zelené barvy. Poté jsem vyrazila lístečky na vybraných
místech a přilepila pod růžičky. Hotové dílko zde.
Hřebem
dne bylo ale želé. Na to se nanášely akrylové barvy a různé obtiskávátka a pak
se na to položil papír a vznikly kouzelné papíry! Rozhodla jsem se, že se z nich
pokusím udělat svůj Kukač journal 2013. Ještě počkám, až mi holky pošlou fotky
a jdu na to!
Hřebem
mužské části dne byla ale štika! Velká a určitě by i dobře chutnala! Nerozumím
sportovnímu rybaření, to se přiznám. A proto když Honza nebo Kuba vytáhli
kapra, tak jsem se těšila, že toho už už zabijeme a bude ryba na večeři. No
houbelec! Tak snad příště kluci!;)
A na co
jsem zapomněla? Na balónkovou bitvu, na oslavu vysvědčení od Pampelišky, na
sprchu z cisterny, na hejkala a hlavně komáry, můry a kobylky.
V neděli
jsme posnídaly a rozjely se do všech koutů naší republiky. Navigace nám
ukazovala dojezd v 13:30. Ale dojeli jsme až o 3 hodiny později. Důvod?
Jihlava. City Park Jihlava. Kde jsme nejen poobědvali, ale jsem si nakoupila
oblečení, nějaké DVD pro Vítka a drobnosti na scrap.
Hoplky
díky za skvělý víkend. Jsem ráda, že jsem vás mohla opět vidět a budu doufat v příští
rok. Snad v plné sestavě! Ahooooj......
Cha chá a nyní můj oblíbený recept. Jablečné muffiny! Kdyby se s tím člověk nemusel tak crcat do těch košíčků, tak je to rychlé, dobré a hned:)
No a jedna z mých bábovek. Formu mám od tchýně a bábovka se mi vždy z ní povede. Toto je recept na bramborovou bábovku a byla vynikající.
A poslední hřeb večera: kačena na medu, zelí sladké, zelí kyselé, karlovarský knedlík dle Pohlreicha a omáčka z jablek, co se pekly v kačeně. Foto nic moc (z mobilu) a ten ukouslý knedlík je od Vítka.
